Soubory, na které je odkazováno , nejsou nahrané tímto blogem. Jde pouze o přesměrování pomocí odkazů na soubory nahrané- vytvořené NIKÝM JINÝM. Já osobně tedy nemám co dočinění se soubory, které se dají samovolně stáhnout.

Prosím všechny, aby mě informovali do komentáře, pokud by se nalezl nefunkční odkaz!!
Děkuji :))


Pokud se vám líbí má tvorba Tajemství osudu a chcete jí sledovat dál, tak můžete na Wattpadu zde: https://my.w.tt/WBjv64bpeO

A pokud se vám zamlouvá tvorba Temnota skrytá ve hvězdách a chcete jí sledovat, tak můžete na Wattpadu zde:https://my.w.tt/GLtGjsesUP

Budu ráda za každé shlédnutí a můžete mi samozřejmě i dát hlas ( hvězdičku ) za každou kapitolu, co se vám líbila 😊..
děkuju za podporu 💜



S láskou Luisa

Sobota v 11:09 |  Knihy ke stažení

Autor: Barbara Metzger

Večer před svatbou Luisa nabourá auto svého snoubence. A sled katastrof na sebe nedá dlouho čekat - snoubenec ji nechá stát před oltářem, Luisa přijde o práci, a ještě k tomu o bydlení. Nezbývá jí než vzít zavděk matčinou polorozpadlou chatou a plánovat, jak se svému ex pomstí. Navíc se ukáže, že Dante, drzý mužský, kterého považovala za údržbáře a s nímž se v jednom kuse hádá, je ve skutečnosti majitel sousedního pozemku. I když ji přitahuje, to poslední, co by si přála, je uvíznout s ním v chatce během hurikánu!

Ke stažení

 

Temnota ukrytá ve hvězdách- Učiněná pohroma

5. září 2018 v 15:16 |  Má tvorba

Učiněná pohroma


Probudila jsem se v malé posteli s bolavými zády. Posadila jsem se a zasténala bolestí. Byla jsem celá zlámaná. Protáhlá jsem se, až mi zakřupalo v zádech a pak vyskočila z postele. Dala jsem si sprchu a vyčistila si zuby. Oblékla jsem se, vysušila a učesala si pod ramena dlouhé, rovné a skoro černé vlasy. Nakonec jsem se nalíčila a šla dolu. Zamířila jsem rovnou do kuchyně a začala připravovat snídani. Dřív bych jí nejspíš připravovala s úsměvem a dobrovolně. Poslední čtyři roky to dělám spíš z povinnosti a s kyselým úšklebkem. Uslyšela jsem zvuk klapajících podpatků, které se ke mně blížily po mramorové podlaze. Kroky se zastavily. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla kdo to je, ale přesto jsem se otočila. Jak jsem čekala. Přede mnou stála Savanna. Měla založené ruce na prsou a upínala na mě vražedný pohled. Jo.. Savanna. První člen mojí třetí pěstounský rodiny. Už jsem se zmínila, že Savanna je moje, jak to říct? Nevlastní sestřenka, a že mě nesmírně nenávidí? Ne?! Tak teď už to víte.. Už jsem to nevydržela a zakřenila se na ní.

,,Přestaň se na mě křenit ty huso!''

Jen jsem zvedla obočí a zakřenila se ještě víc. ,,Taky ti přeju dobrý ráno.'' Postavila jsem před ní misku celozrnných müsli s bílým jogurtem, misku s rozkrájenými jahody a lžíci.

Savanna se posadila na barovou stoličku, elegantně si přehodila blond vlasy přes rameno a začala jíst. Po chvíli začali chodit další členové rodiny a já jim donášela jídlo, pití a spousty jiných věcí. Byla jsem taková domácí služka. Ironie co?

,,Pei, prosím tě mohla bys mi podat noviny?'' Sebrala jsem noviny z kuchyňské linky a zanesla je Stefanovi. Usmál se na mě ,,Děkuji.'' Taky jsem vykouzlila menší úsměv.

Stefan byl nevlastní bratr mé matky. Nikdo o něm nevěděl. Takže když se zvrtlo moje druhé opatrovnictví a objevil se Stefan, všichni byli překvapení. Já osobně měla Stefana ráda. Asi to bylo tím, že ho žena neustále komandovala a pro své děti znamenal jen peníze. Povzdechla jsem si.

,,Tak jak to vypadá s tvými známky Savanno?'' Prolomila ticho Elona. Stefanovo žena.

Savanna se napnula. ,,No áčka a pár béček, teda až na Fyziku a matiku.''

,,Ptala jsem se, co ti vychází!'' Elona vypadala naštvaně.

,,Z matiky za D a z fyziky za C-.'' Pípla Savanna.

Elona se na ní přísně podívala. ,,To si snad děláš srandu!'' Savanna jen sklopila hlavu a mlčela.

,,Co bys od ní čekala matko. Na předměty, kde se počítá, má mozek menší než hrášek.'' Při zvuku toho hlasu se vytratil poslední kousíček mé dobré nálady.

,,Alexi! Přestaň takto mluvit o mozku své sestry!'' Napomenula ho Elona. Jen se zasmál a pokračoval v cestě k nám. Začala jsem připravovat sendvič. ,,Pei, jak si na tom ty?''

,,Já fajn. Mám samý.'' Otočila jsem se a položila před Alexe sendvič. Usmál se na mě svůdným úsměvem. Byla jsem na něj pořád naštvaná.

,,Můžeš mi vysvětlit, jak je tohle možný! Jak někdo, jako ona může být lepší než ty!'' Zařvala na Savanna Elona.

,,Nemůžu za to, že je tak přechytralá.'' Savanna se na mě zamračila.

Elona náhle zprudka vstala. ,,Jdeme. Zbytek vyřešíme v autě.'' Všichni kromě Alexe vstali a courali za Elonou, jako pejsci. Elona se znenadání zastavila, takže do ní Stefan se Savannou málem vrazili. ,,Alexi ty nejdeš?''

,,Ještě jím.'' Prohlásil a strčil si další kousek sendviče do pusy.

,,Jak chceš. Jdeme!'' Později jsem uslyšela odjíždět Elony nový Mercedes.

Povzdechla jsem si a začala jsem mýt nádobí. Po chvíli jsem měla hotovo. Zrovna jsem se chystala sklidit poslední talíř, když mě zezadu obejmuly Alexovy ruce.

Sklidila jsem talíř na místo. ,,Alexi, pusť mě!'' Nepustil.

,,Slyšel jsem, že jste se z Callebem rozešli.''

Otočila jsem se na něj a opřela se o linku. ,,To se stalo už před dvěma týdny. Měl bys vyřídit svýmu donašeči, že nosí opožděné informace.

Zasmál se. ,,Takže je to pravda.''

,,Jo to je a teď mě pusť.''

Usmál se. ,,Nebo co?''

,,Nebo tě nakopu do koulí a to ti přísahám, že to bude bolet.''

,,Nevěřím, že bys to udělala.''

,,Věř mi, udělala bych to. A teď mě pusť! Jsem na tebe nasraná!''

Úsměv se mu vytratil. ,, Proč?''

Zavřela jsem oči. ,,Ty víš proč.''

Upevnil dlaně za mými zády. ,,Nechtěl jsem. Prostě mi to vyklouzlo. Už jsem se ti za to omluvil.''

Otevřela jsem oči. ,,Aha...tak ty si myslíš, že omluva vymaže všem ze školy z mozku informaci, že jsem si řezala žíly? Že je ta tvoje omluva ke mně donutí chovat se o trošku líp? Ne Alexi. Byli ke mně hnusný, ale teď jsou ke mně přímo odporný. Opravdu si myslíš, že to ta omluva spraví?'' Mluvila jsem klidně i přesto, že to ve mě přímo vřelo.

,,Promiň.'' Koukal se na mě. Bylo vidět, že je mu to líto.

Ach jo ,,No to je jedno. Stejnak mě nesnáší. Takže buď v klidu.'' Vyprosila jsem se mu, sebrala tašku a zamířila ke dveřím. ,,Jo.. Alexi!'' Podíval se na mě tmavě modrými oči, které mě nutily se nad ním slitovat. ,,Měl bys Amandu vyhodit. Je to strašný donašeč, dokonce horší než špeh.'' Zakřenil se a já vyšla z domů a šla rovnou do školy.

***

Škola.. Další věc na mém seznamu věcí, které nesnáším. Možná kdybych neměla, tak tupý, zlý a nepřátelský spolužáky. Kdybych mohla ležet jen v knihách a hudbě, tak bych jí měla o hodně radši. Vstoupila jsem do budovy a už to začalo. Všichni se mi buď smáli nebo se na mě mračili. Jo mám úžasný středoškolský život!! JUPÍ!! Bylo mi jasný, že všichni už věděli o tom, že jsem se rozešla s Callebem stejně, jako to, že jsem se řezala. Povzdechla jsem si a šla ke své skříňce. Cestou jsem snášela všechny ty pohledy, na které jsem si už zvykla. Zadala jsem na zámku kód a otevřela ji. Všechno by to bylo v pohodě, kdyby na mě z té skříňky nevypadl kýbl z modrou barvou a nepřistál mi přímo na hlavě.

,,Háááá.'' Nadechla jsem se. Sundala jsem si kýbl z hlavy a nechala ho hlasitě dopadnout na zem. ,,Do prdele!'' Setřela jsem si barvu z očí. Všichni kolem se smáli a nejvíc že všeho Deinina parta. ,,Ta mrcha!'' Zabouchla jsem skříňku, sebrala tašku ze země a šla cestou na dívčí záchody.

Cestou jsem schválně strčila ramenem do Deiny. Tolik jsem jí nenáviděla. Už jsem byla skoro u holčičáku, když si mě všiml Cellem, kterýmu jsem se chtěla vyhnout ze všeho nejvíc.

Chytil mě za rameno a já se na něj otočila.

,,Pei. Co se stalo? Si v pohodě?''

,,Callebe už si někdy schytal barvou do obličeje?'' Odpověděla jsem si sama ,,Ne, ty určitě nikdy, ale pokud sis nevšiml, tak já ano a nebylo to moc příjemný. Jak myslíš, že mi asi je!? Takže pokud dovolíš, ráda bych si tu barvu alespoň trochu vymyla z hlavy.'' S tím jsem se otočila a chtěla jít, jenže Calleb mě popadl kolem pasu, a abych to řekla přesně, dostrkal mě do chlapských šaten. ,,Co blbneš Callebe!'' Vytrhla jsem se mu.

,,Na holčičáku máte jen umyvadla. A pokud sis nevšimla máš to všude. V umyvadle bys toho moc nevymyla.'' Otevřel vysokou skříňku a vytáhl velký, bílý, chundelatý ručník. Natáhl se a podal mi ho. ,,Dej si sprchu. Budu hlídat.''

Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem si ho od něj vzala a šla do sprchy. Svlékla jsem se, zapnula sprchu a vlezla pod teplou vody. Vydechla jsem úlevou. Po těle mi stékaly modré potůčky vody. Vybavila se mi Callebova tvář. Měl starost. Emoce, která vás nutí bát se o ostatní. Emoce, kterou jsem nechtěla cítit a proto jsem si nedělala blízké přátelé. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Smyla se ze mě poslední modrá kapka. Vypla jsem vodu, vylezla ze sprchy a rychle se usušila. Nasadila jsem si spodní prádlo a podprsenku. Pak jsem zkontrolovala oblečení. Kalhoty to přežily docela slušně, naopak moje bílé tričko už nebylo tak bílé, jako modré.

,,Sakra.''

Oblékla jsem si černé úzké džíny, ponožky a nové černé kotníkové boty na podpatku, které jsem si včera koupila. Sebrala jsem ručník a přehodila si ho přes hlavu. Triko jsem hodila do odpadkového koše. Když jsem se vrátila zpátky, Calleb seděl na lavičce a hypnotizoval dveře. Věděla jsem, že by jsem nikoho nepustil i kdyby k tomu měl použít hrubou sílu. Asi mě vycítil. Otočil se a sjel mě pohledem. Zastavil se na mém vršku. Ne, že by mi to vadilo. Nahou už mě viděl. A momentálně jsem ani nebyla nahá. Měla jsem džíny a podprsenku. Tomu se říká polonahá, ne? Pořád si mě prohlížel.

Po chvíli si povzdechl, zvedl se, sundal si černou mikinu a podal mi jí. ,,Tumáš. Obleč si to. Takhle mezi lidi nemůžeš.''

,,Vážně? To vypadám, tak špatně?'' Zakřenila jsem se na něj.

Zasmál se ,,Právě naopak.'' Vzala jsem si od něj mikinu, oblíkla si jí a zapnula si zip až nad prsa. ,,Kape ti z vlasů voda.'' Poznamenal Calleb. Sledoval padající kapky.

,,No a?'' Pozvedla jsem obočí. Zavrtěl hlavou. Přistoupil ke mně a začal mi ručníkem sušit hlavu. Musela jsem se začít smát. ,,Callebe já si umím usušit vlasy.''

,,Asi neumíš.''

Nechala jsem ho. Jo to byl Calleb. Byl to hodný kluk a taky byl hezký. Patřil mezi nejhezčí na škole, ale taky to byl Alexův nejlepší kamarád a kdo se baví s Alexem, nikdy není takový, jaký si myslíte, že je. Taky to byl první kluk, kterému jsem málem otevřela vrátka k té propasti v mém srdci. Když konečně dokončil svou práci, pověsil ručník přes lavici.

,,Díky.'' Usmála jsem se.

Otočil se zpátky na mě. ,,Nemáš zač. Nic z toho stejnak neodčiní, co jsem ti udělal.'' Smutně se na mě usmál.

Přistoupila jsem k němu a políbila jsem ho na tvář. ,,Ale prosím tě, to není pravda. A tím druhým se netrap. Stejnak jsem chladná a bezcitná mrcha. Nikdy bych ti nedokázala dát to, co si zasloužíš." Píchla jsem ho prstem do hrudi, na místo, kde se nachází srdce.

,,Není pravda, že si bezcitná a chladná mrcha.''

,,Ale ano je. Víš proč mě lidi nenávidí Callebe?'' Zavrtěl hlavou.

,,Kvůli těmhle vlastnostem, ale právě díky nim jsem vyrovnaná.'' A s tím jsem vyšla ven.

Šel za mnou. Bylo mi jasný, že se ho jen, tak nezbavím. Chtěla jsem jít rovnou do třídy, ale cestu mi zastoupila Deina a její skupinka sirén.

,,Co chceš!?'' Vyštěkla jsem na ní.

,,Vidím, že si ze sebe smyla tu barvu. Škoda... slušela ti. Alespoň trochu zakryla, ten tvůj škaredý ksicht." Její parta nadopovaná silikony se zasmála.

,,Víš ty si taková mrcha, ale pochopila jsem, jak moc na mě žárlíš. To jsem opravdu o tolik hezčí, že tě to nutí mi ničit život?!'' Pár lidí se zasmálo. Utvořili kolem nás kruh, takže nebylo úniku.

Zamračila se. Vypadala, že každou chvíli praskne. ,, Víš, co ty si?! děvka! A vsadím se, že tvoje máma je stejná děvka, která tě měla s prvním chlapem, který jí přišel na oči.''

,,Ooohhh!'' Ozval se dav.

Tak tohle byla poslední kapka. Deina nevěděla, že je máma mrtvá, stejně, jako polovina školy. Vlastně to věděl jen Alex a Calleb. Ale na tom nezáleží. To, že o ní řekla něco takovýto mě přivedla na hranici vyrovnanosti. A já jí překročila. Vrhla jsem se na ní. Chytla jsem jí za vyperoxidované vlasy a šlehla jí hlavou o skříňku. Upadla na zem.

,,Ty čubko, jak si vůbec dovoluješ brát si mojí mámu do huby!''

Zvedla se ,, Tyyyy!'' Vrhla se na mě se svými nehty.

Válely jsem se po zemi a praly se. Měla jsem větší sílu než Deina. Překulila jsem se na ní a několikrát jsem jí praštila hlavou o dlaždičky. Něčí ruce mě chytly kolem pasu.

,,Uklidni se!'' Byl to Calleb.

Alex se smál a přitom zvedal trochu omráčenou Deinu ze země. ,,Páni... Nechtěl bych tě, tak nasrat Pei.''

,,Sklapni Alexi nebo vymlátím duši i z tebe! A ty mě sakra pusť Callebe!'' Teď jsem byla vzteky bez sebe. ,,Tak pustíš mě!'' Zařvala jsem na Calleba.

,,Ne, dokud se neuklidníš!''

,,Jsem úplně klidná!''

,,To vidím!'' Zesílil sevření.

,,Co se to tu děje!?'' Chodbou se rozlehl ostrý ženský hlas. Byla jen jedna osoba, která měla hlas ostrý, jako břitva a to byl hlas ředitelky Lingerový. Přispěchala k nám na svých vysokých černých podpatcích, s dokonalým úborem a přísným drdolem. ,,Tak může mi tu někdo vysvětlit, co se tu děje!'' Byla hodně naštvaná.

,,Ona... Ona mě normálně napadla!'' Deina se snažila postavit Alexovo sevření.

,,Je to pravda?'' Lingerová přesměrovala svůj pohled na mě. Pořád jsem se snažila vymanit Callebovi.

,,Tak to je sakramenská pravda! A víte, co je ještě pravda, že si začala, kdyby nemluvila, takový voloviny, nikdy by se to nestalo!'' Taky jsem byla nasraná, takže na mě momentálně ředitelka neměla žádný vliv.

,,Alexi odnes Deinu na ošetřovnu a řekni vrchní sestře ať zavolá jejím rodičům.''

,,Proč já? Deina mě vůbec nezajímá, natož to, co se s ní stane.'' Pronesl klidně a znechuceně se na ní podíval, zatím co ona vypadala naštvaně nad tím, co řekl.

,,Prostě to udělej! Vypadá hrozně pokud sis nevšiml!'' Zařvala ředitelka.Povzdechl si. Zvedl Deinu do náruče a šel na ošetřovnu.
Ředitelka se podívala zpátky na mě. ,,Ty pojď se mnou! A ostatní okamžitě do tříd!'' Dav se začal rozpouštět a ředitelka si razila cestu do kanceláře.

Calleb mě konečně pustil. ,,To byla hloupost.'' Ozval se za mnou.

,,Udělal bys to samý, být na mým místě.'' Nic na to neřekl.

Nechala jsem ho tam stál a šla za ředitelkou. Vešla jsem dovnitř. Lingerová už seděla za svým stolem a upínala ne mě tvrdý výraz. ,,Zavři dveře a posaď se Pei!'' Poslechla jsem. ,, Takže...proč si Deinu napadla?''

,,Proč? Protože řekla o mí mámě, že je děvka. Bylo by mi úplně ukradený, že to říká o mě, ale když si do hub..'' Zarazila jsem se. ,,..do pusy vzala mojí mámu, tak mi ruply nervy.'' Dívala jsem se jí přímo do zelených očí.

,,Pei víš, že je mi moc líto, co se stalo tvé matce, ale myslíš si, že by byla pyšná na to, co si momentálně udělala?''

,,Ne.. nebyla by na mě pyšná, ale ani by mě za to nesoudila, jako to dělají ostatní, jako to děláte právě teď vy.'' Usmála jsem se na ní.

,,Já tě přeci nesoudím Pei.''

,,Ale ano soudíte. Lidi mě soudí skoro celý život, takže poznám, když mě někdo soudí.''

Dívala se na mě. Nakonec to vzdala a povzdechla si. ,,Přejdeme k věci. Jak jistě víš tohle neujde bez následků.'' Přikývla jsem. ,,Dobře, dám ti týdenní vyhazov ze školy a upomínku.'' Upomínka znamenala, že pokud uděláte, jakoukoli další blbost, tak vás vyhodí už nadobro. ,,Taky tu jsou Deininy rodiče. Určitě to nenechají jen tak, tak se na to připrav. Položila přede mně sepsaný protokol. ,,Tohle odnes svým opatrovníkům a požádej je ať se za mnou zítra dostaví. Teď se vrať do třídy.''

Vstala jsem. ,,Nashle.''

,,Pei nemusíš být na všechno sama. Jsou tu i lidé, se kterými si můžeš promluvit. Zapamatuj si to.'' Neodpověděla jsem. Vzala jsem za kliku a vyšla ven.

Na chodbě bylo prázdno. Zamířila jsem do třídy. Ani jsem se neobtěžovala klepat. Prostě jsem otevřela a vešla. Třída ztichla a zadívala se na mě.

,,Tak a je to tady.'' Ozvalo se podvědomí. Otočila jsem se na třídní učitelku a podala jí protokol. ,,Byla jsem v ředitelně, určitě víte proč.''

Přijela papír pohledem. ,,Samozřejmě, že vím. Ale, jak tak vidím nemáte moc přísný trest. Za to, co jste udělala si zasloužíte jednoznačně vyhazov a ne další šanci, kterou stejně promarníte!'' Naše třídní mě neměla moc v lásce. Vlastně to vypadalo, že mě nenávidí. I když, ono to tak jen nevypadalo, ono to tak bylo. Vrátila mi papír. ,,Sedněte si.''

Vzala jsem si ho a šla si sednout. Má lavice už nevypadala, tak hrozně, vypadala ještě hůř. Už v ní nebyly jen díry. Byly v ní vyrytý všechny možné nadávky.

,,To stihli udělat za jednu přestávku? Divilo se podvědomí.

Přejížděla jsem prstem po těch vyrytých slovech. Připadalo mi, jako bych ohluchla. V hlavě mi duněla jen ty slova. Cítila jsem tu nenávist, kterou ke mně tahle škola chová. Cítili jste to někdy? Jak vás všechno kolem utlačuje a kolem vás se vznáší temná aura, která na vás tlačí ze všech stran. Já jí teď vnímala celým tělem. A byla vznešená pouze na mě. Zvedla jsem se a sebou i batoh. Třída se na mě otočila se zvědavými pohledy. Bylo mi to jedno. Prostě jsem kolem nich prošla.

,,Kam si myslíte, že jdete!?'' Zakřičela na mě třídní. Nevěnovala jsem jí ani jeden pohled a šla pryč.

Prošla jsem chodbou až na dvůr. Naše škola se rozdělovala na západní a východní křídlo, tento týden se výuka konala ve východním, jelikož tam bylo více učeben. Nasměřovala jsem si to tedy k západnímu. Problém byl, že jsem neměla žádný klíč, ale všude kolem se povalovaly šutry. Jeden jsem vzala a rozbila jím okno. Vlezla jsem dovnitř a odhodila batoh. Šla jsem chodbou přímo do úschovny, kde byly samozřejmě zamčené dveře. Vytáhla jsem si pírko z vlasů a začala se s ním šťourat v zámku. Za malou chvíli zámek povolil. Otevřela jsem je. Za těmihle dveřmi se nacházela spousta věcí např. hasící přístroje, sekera, sirky, chemické prostředky a dokonce i benzín. Nevím koho to napadlo, ale nebyl obzvlášť chytrý. Vzala jsem láhev s benzínem, k tomu sirky a vyšla ze dveří. Otevřela jsem benzín a začala polívat všechno kolem sebe. Asi jsem vypadala, jako psychopat, ale měla jsem dobrý pocit. Když byly všechny patra politá, vytáhla jsem sirky ze zadní kapsy. Vylovila jsem z balíčků jednu, škrtla s ní a hodila. Chodba začala hořet. Nechtěla jsem se zabít, proto jsem rychle seběhla po schodech, prošla jsem chodbou a vyklouzla z okna ven. Došla jsem na trávník a sedla si na něj. Máte teď pocit, že jsem blbá nebo, že jsem blázen? Říkáte si: ,,Proč to ta holka udělala?'' Nebo vůbec nevíte, co na to říct? Odpovím vám. Nezešílela jsem a ani jsem to neudělala z nenávisti. Byla to pouze potřeba utišit bolest. Stejně, jako když si na bolavou hlavu vezmete paralen. Oheň se šířil opravdu rychle. Už svým jazykem oblizoval několik pater. Uslyšela jsem za sebou hlasy. Zaklonila jsem hlavu a pozorovala, jak polovina školy pozoruje mě a ta druhá budovu v plamenech. Po chvíli byly slyšet zvuky policejních a hasičských aut. Pak už to proběhlo, tak rychle, že jsem to sama skoro nezaznamenala. Všude kolem pobíhali hasiči s hadicemi. Mě sebrali policajti. Nasoukali mě do auta, no a pak už jsem seděla v cele. Za pár hodin přijel Stefan, ale řekli mu, že si mě tu musí nechat.

,,Co si to zase provedla holka? Stálo ti to vůbec za to?'' Díval se na mě starostlivýma očima.

,,A víš, že jo Stefane. Cítím se o něco líp.''

Povzdechl si. ,,Zítra se za tebou stavím a uvidím, co se s tím dá dělat."

,,Díky'' Usmála jsem se na něj.

Stefan po chvíli odešel a já zůstala sama ve stejně opuštěné a chladné místnosti, jako jsem byla já.

Tak to byla zatím druhá kapitola, pokud vás příběh trochu chytl a toužíte vědět, co dál, tak pokračování objevíte na mém Wattpadu. Nahoře na mém blogu máte odkaz na můj profil....♡♡ Budu moc ráda za vaši podporu a samozřejmě hlasy ( hvězdičky ) vždy potěší ♡♡😄


Temnota ukrytá ve hvězdách- Smrt

5. září 2018 v 15:04 |  Má tvorba

Smrt


Můj svět shořel v den mých sedmých narozeninách. V den, kdy na naše dveře zaklepal vysoký policista.

,, Bydlí zde Pei Talerová?"

,,Ano.. to je to dítě za mnou. Děje se něco?" Vyptávala se Sofie.

Policista se podíval na Sofii, mojí chůvu, pak na mě a poté za sebe, kde stála mladá blonďatá policistka, která se tvářila smutně. Nerozuměla jsem tomu dokud si přede mně policista neklekl.

,,Tvoje maminka měla nehodu.''

,,Nehodu! A kdy se vrátí domů?"

,,Zlatíčko... Tvoje maminka už se domů nevrátí."

,,Proč se nevrátí domů? To už mě nechce vidět?''

,,Ne, to ne zlatíčko. Tvoje maminka je teď v nebíčku, tam kde jí už nic nebolí.'' Sofie vedle mě začala vzlykat.

,,Chcete říct, že je maminka mrtvá?''

,,Je mi to moc líto holčičko.''

,,Ne... Ne .. To není pravda! Slíbila mi, že mě nikdy neopustí!" Couvala jsem od dveří. Po tvářím mi stékaly horké slzy. Kolem vysokého policisty prošla ta policistka s blond vlasy. Šla přímo ke mně. Sklonila se a obejmula mě. ,,Slíbila... mi..to! Slí..bi.. la..! Plakala jsem.

,, Všechno bude dobrý. Neboj se.'' Víc už si nepamatuju...

***

Probudila jsem se až v nemocnici. Otevřela jsem oči. Zdálo se mi, že slyším nějaký rozhovor, který se linul z chodby. Na chodbě stála Sofie a hovořila s tím vysokým policistou.

,,Má nějaké příbuzné, kteří by se oni mohli postarat?

,,Pokud vím, tak ne.''

,,A co otec?''

,,Cora o něm nikdy nemluvila. Vždycky se tomuhle tématu ze všech sil vyhýbala.''

,,Dobrá tedy. Nezbývá nám nic jiného, než dát jí do pěstounské péče.''

,,Ale to nemůžete! Co když to budou zlý lidé!'' Sofie zavrtěla hlavou.

,,Nemáme na výběr. Není tu nikdo, kdo by se o ní postaral."

,,Ale já...'' Sofie vyskočila na nohy.

,,Vy jste na to moc mladá a nezkušená. Soud by vám jí nedal.'' Sofie se posadila. Kaštanové vlasy jí padaly přes obličej. ,,Je mi to líto. Nemůže s tím nic dělat.'' Poplácal Sofie po rameni a odešel.

Chvíli tam seděla. Nakonec se zvedla a vyrazila k mému lůžku. ,,Ahoj princezno.'' Usmála se ne mě. Měla velké kruhy pod očima, což značilo, že dlouho nespala.

,,Ahoj'' Mluvila jsem slabým ochraptělým hlasem.

,,Jak se cítíš?''

,,Bolí mě srdíčko Sofí.''

,,Já vím, ale to se časem zahojí, uvidíš.''

To nebyla, tak úplně pravda, ale já se sama sebe snažila přesvědčit, že je. Chtěla jsem věřit, že se mi zahojí. Že to přestane bolet..

***

Další týden se konal pohřeb. Přišlo spoustu lidí. Všichni pořád opakovali, jak je jim to líto, ale nikdo mi nemohl vyléčit tu jizvu, která hyzdila mé srdce. Když pohřbívali maminu rakev uvědomila jsem si, jak je život krátký a nemilosrdný. Vybavila se mi vzpomínka na to, jak jsme s mámou pekly lívance. Smály jsme se a házely jsme po sobě moukou. Vzpomněla jsem si na vůni máminých vlasů. Byly cítit jahodami. Začal ve mě růst ten stávající pocit, který vás dusí. Je to bolest... Bolest, která vás zasáhne, tak silně, že se vám scvrknou plíce a vy nemůžete dýchat. V den kdy mi pohřbili matku pro mě znamenal tři věci...

Ztratit milovaného člověka...

Přestat být stejným člověkem...

A nakonec zůstat SAMA...

Jenom bych chtěla upozornit, že jste si určitě všimli shody jména hlavní hrdinky a mé přezdívky. 😅 Chtěla bych vás proto ujistit, že hlavní hrdinka se mnou nemá nic společného ( nejsem to já!! ). Jen, jak už jsem psala, jsem tento příběh vytvořila už dávno a nějakým způsobem se mi toto vymyšlené jméno líbilo, už jen z principu, že je takovým symbolem mého počátečního psaní, takže asi tak .... To je jen taková upomínka, kdyby to někoho napadlo 😁😁
 


Temnota ukrytá ve hvězdách- začátek

3. září 2018 v 19:59 |  Má tvorba

Úvod


City, emoce a pocity. Tři slova, jeden význam.
Každý z nás je má.
Jsou to slova, která nás dělají lidmi.
Je to něco, co nás může zlomit.
Všichni cítíme,
ale ne všichni se citu poddáme a ne všichni na své
city dáme.
To však neznamená, že necítíme, jen
hluboko v sobě trpíme a své city skrýváme a to vše
jen, protože se bojíme a strach je emoce, kterou těžko
překonáváme...

Temnota ukrytá ve hvězdách

3. září 2018 v 11:32 |  Má tvorba

Zdravím všechny.. Chtěla bych vás upozornit, že budu na wattpad přidávat nový příběh.

Tento příběh jsem začala psát už velmi dávno. Bylo mi docela líto ho nechat jen tak. Rozhodla jsem se tedy podělit se o něj. Je pravda, že jsem ho začala psát dávno, ale nikdy jsem ho nedokončila, což hodlám napravit!!

Pokud vás příběh zaujal, tak zítra přidám první díly a budu moc ráda za podporu.

Anotace

Pro většinu z vás znamená život mnoho. Ale pro mě znamená jenom utrpení... Už jako dítě jsem přišla o to nejcennější, co jsem v životě měla.. Přišla jsem o svou mámu. Máma pro mě byla, jako můj záchranný bod, maják co mi přispěchá na pomoc... hvězda, co mi vždycky svítí na cestu. Ta jasná hvězda však vyhasla. Přestala mi ozařovat správný směr příliš brzy... A já zabloudila. Můj život se změnil. Já se změnila. Mám v sobě příliš mnoho bolesti... Najdu někdy znovu své štěstí


Jsem lovec

30. srpna 2018 v 10:00 |  Myšlenky

Dnes jsem se rozhodla pro něco méně obvyklého. Stvořila jsem něco na téma týdne, které zní: Jsem lovec. Nikdy jsem téma týdne nepsala, tedy alespoň myslím, proto je to pro mě nový zážitek, ale tvorba na vybrané téma se mi líbila tvořit a doufám, že i vás potěší. Není to nic extra, ale takto jsem to pojala já.

Dobré dny,
To je to jediné čeho docílit chci.
Možná to zní jako hloupost,
Ale jsem tím, o koho si nemusíš dělat starost.

Nejsem čistá, jako sníh
Však tmavou stopu ve mně nespatříš.
Mizera a vrah,
To nejsou slova, kterýma mě nazývat.

Tak kým tedy jsem?
To je otázka, která zazní v hlavě všem.
Chceš znát odpověď?
Můžu ti dát menší předpověď
Tak pojď sem, pojď blíž
a já ti povím odpověď, po které tolik toužíš.

Jsem lovec svého štěstí,
Nikdy ti nedovolím mít mi to za zlý.
Jsem lovec své radosti
Nebudu tím, kdo si bude dělat starosti
Jsem lovec své cesty
Překonám všechny vzdálené mosty
A jsem lovec svých snů
Nepřestanu snít do konce svých dnů

Jsem lovec, jako každý z vás.
Nejsem však sobec, mám svou pravou tvář.
Lovím to, co je mi drahé.
Lovím však s pokorou, nikoli dravě.
Jsem lovec v tomto ztraceném světě,
K uvěření ti stačí jediný verš ve větě.

Téma týdne: Jsem lovec jsem pojala formou básně. Chtěla jsem vyjádřit, že každý z nás v sobě skrývá malého lovce. Lovíme spoustu věcí. Ať už je to štěstí, láska, sny, peníze nebo radost. Jsou jednoduše dny, kdy každý z nás má pocit, že mu něco chybí a musí si jednoduše z toho svého nedostatku něco ulovit, i když je to třeba jen malý kousek pravdy nebo radosti. Já osobně si myslím, že na tom není nic špatného. Lovíme to, po čem toužíme. A dokud lovíme s čistým svědomím a nikomu tím neubližujeme, pak ten lovec uvnitř každého z nás není na škodu XD


Cinder & Ella

22. srpna 2018 v 11:29 |  Knihy ke stažení

Autor: Kelly Oram


Ellin život není žádná pohádka. Před necelým rokem ztratila matku při autonehodě, z níž sama vyvázla vážně zraněná. Svého otce léta neviděla a teď se musí přestěhovat k jeho nové rodině. Jediný, kdo jí rozumí, je Cinder, s nímž se už roky přátelí přes internet, ale s kterým se nikdy nesetkala. Ví, že je vtipný, chytrý a stejný knihomol jako ona. Netuší však, že Cinder je jeden z nejslavnějších hollywoodských herců, který navíc hraje prince v jejím nejoblíbenějším filmu. Změní se teď konečně Ellin život v pohádku?


Ke stažení


Jackaby

31. července 2018 v 9:59 |  Knihy ke stažení

Autor: William Ritter

Příběh detektiva, který se zabývá paranormálními jevy, překypuje troufalým vtipem a notnou dávkou hrůzy ve stylu Doktora Who a Sherlocka Holmese.

Abigail Rooková právě přicestovala do New Fiddlehamu v Nové Anglii. Píše se rok 1892 a ona nutně potřebuje najít práci. Potkává R. F. Jackabyho, detektiva objasňujícího nevysvětlené jev
y, jehož bystré oko si všímá všeho neobvyklého - což zahrnuje i pozorování nadpřirozených bytostí. Abigail má zase jiný dar, dokáže si všímat obyčejných, ale podstatných detailů, takže se na místo Jackabyho asistentky výborně hodí. Hned během svého prvního dne v novém zaměstnání se Abigail ocitne uprostřed napínavého případu: ve městě řádí sériový vrah. Policie je přesvědčená, že se jedná o běžného kriminálníka, ale Jackaby si je jistý, že za vším stojí nelidská stvůra, jejíž existenci policie - s výjimkou mladého pohledného detektiva Charlieho Canea - vytrvale popírá.


Ke stažení


Popel a prach

31. července 2018 v 9:30 |  Knihy ke stažení

Zatím vám přináším jen třetí díl této slavné série. Věřte, že se snažím sehnat i první dva. Hned, jak na ně přijdu, tak je tu máte.:3

Autor: Jenny Hann, Siobhan Vivian

Silvestr skončil velkým popraskem a Mary, Kat a Lillia nejsou připravené na to, co je čeká. Přehodnocují, co se stalo, a každá si to dává za vinu. Kdyby Lillia neodešla s Reevem, kdyby Kat zůstala - mohlo to celé dopadnout jinak. Teď už nic nebude takové jako dřív. Jenom Mary zná pravdu a je otázkou, jak s ní naloží a jestli dovede pomstu až do konce. Zůstane po ní něco víc než jen prach a popel, až vše spálí?

Ke stažení


Krutá krása

31. července 2018 v 9:00 |  Knihy ke stažení

Autor: Rosamund Hodge

Již od narození byla Nyx zaslíbená krutému vládci svého království. A také už od narození trénovala, jak ho zabít. V den svých sedmnáctých narozenin odchází do paláce, aby se provdala za netvora. A má jasný plán, zabít ho a ukončit jeho devět set trvající vládu. Ovšem panovník ji od samého začátku překvapuje a přitahuje a jeho sídlo není tím pochmurným místem, o kterém jí rodiče vyprávěli. Ovšem aby zůstala loajální své rodině, stejně ho musí zabít! Anebo ne?

Ke stažení


Kam dál