Soubory, na které je odkazováno , nejsou nahrané tímto blogem. Jde pouze o přesměrování pomocí odkazů na soubory nahrané- vytvořené NIKÝM JINÝM. Já osobně tedy nemám co dočinění se soubory, které se dají samovolně stáhnout.

Prosím všechny, aby mě informovali do komentáře, pokud by se nalezl nefunkční odkaz!!
Děkuji :))


Pokud se vám líbí má tvorba Tajemství osudu a chcete jí sledovat dál, tak můžete na Wattpadu zde: https://my.w.tt/WBjv64bpeO ráda za každé shlédnutí a můžete mi samozřejmě i dát hlas za každou kapitolu co se vám líbila 😊.. děkuju za podporu 💜

Červen 2017

6. Důvodů - Proč máme problém mluvit s rodiči neboli proč s nimi nemluvíme

29. června 2017 v 9:50 Myšlenky

1. Nikdy nás neposlouchají


Rodiče mají jistý problém , když na ně mluvíme a sdělujeme jim naše problémy, tak nás ve skutečnosti vůbec neposlouchají. Většinou je to samí ,, Co si říkala?" , ,, Hmm.. to se zlepší." nebo ,, Počkej .. teď musím něco zařídit, pak mi to řekneš" . A pokud nás už přece jenom poslouchají , tak mám pocit , jako by se do toho nutili a vůbec neprojevovali žádný zájem a to většinou končí tím, že vám na to přikývnou nebo něco zamumlají a to je konec diskuze.

2. Chtějí řešit jen své problémy

Tohle souvisí s bodem číslo jedna. Rodiče neposlouchají nás, ale chtějí, abychom mi poslouchali je. A pokud, tak neučiníme, tak se naštvou a je to samí ,, Ty mě nikdy neposloucháš?" , ,, Ty semnou nemluvíš?" , ,, Vy jste příšerný děti" … Rodiče si při tom, ale vůbec neuvědomují, že přesně takhle se cítíme my ..

3. Tvrdí, že mají všechny své děti rádi stejně

Chyba .. není pravda. Přeci to tvrdí, ale pravda to není. Mám mladšího bratra a máma se k němu chová rozhodně jinak než ke mně. Přesto, že já jí neustále pomáhám a tak .. zatím co bratr je neustále drzí a dělá jen problémy jsem záhadně pořád ta špatná já. Vždycky za všechno můžu a nikdy nesmím nic špatného a i když pravdivého říct o svém bratrovi, jinak dostanu nehorázně seřváno.. Nevím čím to je, ale když si povídám se svými přáteli, který mají také bratra , tak jsou na tom stejně, jako já … Že by měli matky radši syny než své dcery? To je pro mě záhada…

4. Mají pocit, že mají vždycky pravdu A my nesmíme tvrdit tu svou

Rodiče nás hrozně rádi poučují. Mají pocit, že ví všechno nejlíp. Pokud se tedy stane, že s nimi nesouhlasíme nastane peklo na zemi. Problém je v tom, že oni nerozumí tomu, že mi se jim nesnažíme vyvrátit jejich názor jen si myslíme , že pravda je jiná, ale rodiče to pochopí jednoduše špatně a je tu další problém ….

5. Rádi do všeho pletou vaše přátelé

Znáte to taky? ,, Jo jistě.. zase si píšeš s Mag!" , ,, Jasně s námi ven nejdeš, ale s Nicol jo!" , ,, Už si sní zase píšeš?" , ,, Semnou nemluvíš, protože máš Kristin co!" … a tak dál a tak dál .. pořád to samí do kola. Moc nechápu takovou tu výměnu názoru, kdy zmíní vaše přátelé i když s tím nemají absolutně co dělat ..

6. Někteří rodiče nás dostatečně nepodporují

Tohle v mém případě neplatí, ale jsou tu jiní, kteří s tím mají problém. Rodiče co nepodporují své děti v jejich snech např. Nějaká dívka se chce stát umělkyní, ale rodiče jí na to řeknou ,, Ale nesmysl… umělkyní? Zbláznila ses! Vždyť takoví lidé si nic nevydělají …" nebo ,, Mami chtěl bych být pilotem? ,, Pilotem ty?! S tvými známky .." Nebo jsou tu takové ty rodinu, které dělají pouze jedno povolání a mají to skoro jako tradici např. Rodina doktorů, chce mít také ze svých dětí zdravotníky nebo rodina vojáků… Ale takový rodiče by se jednou měli zamyslet a položit si otázku ,, Bude moje dítě šťastný?" … Když si tu otázku položí, tak si uvědomí pravdu a zjistí, že to ve skutečnosti jeho dítě dělá jen, aby nezklamal jejich očekávání..

Jaký názor na to máte vy ?.. Určitě se taky podělte proč někdy nemluvíte vy s rodiči :)...


Všem klukům, které jsem milovala

28. června 2017 v 16:51 Knihy ke stažení

Autor : Jenny Han


Milostné dopisy mají mnoho podob. Lara Jean nikdy žádný nedostala, ale pár už jich napsala - na rozloučenou. Lara žádnému klukovi nedala najevo, že se do něj zamilovala. Místo toho mu napsala dopis o tom, jak se cítí, pečlivě ho zapečetila a schovala do krabice pod svou postelí. Ale jednoho dne dopisy z krabice zmizí a Lara zjistí, že je někdo rozeslal. A najednou musí čelit všem svým pocitům, které před světem - a hlavně přímo před adresáty - pečlivě ukrývala! A jak se postupně vyrovnává s minulostí, zjišťuje, že něco dobrého to rozeslání dopisů přece jen přineslo.



Ke stažení


Temnota skrytá ve tmě hvězdy 2. kapitola

27. června 2017 v 6:27 Má tvorba

Učiněná pohroma

Probudila jsem se v malé posteli s bolavými zády. Posadila jsem se a zasténala bolestí. Byla jsem celá zlámaná. Protáhlá jsem se až mi zakřupalo v zádech a pak vyskočila z postele. Dala jsem si sprchu a vyčistila si zuby. Oblékla jsem se, vysušila a učesala si husté, rovné dlouhé skoro černé vlasy pod prsa. Nakonec jsem se nalíčila a šla dolu. Zamířila jsem rovnou do kuchyně a začala připravovat snídani. Dřív bych jí nejspíš připravovala s úsměvem a dobrovolně. Poslední čtyři roky to dělám spíš z povinnosti a s kyselím úšklebkem. Uslyšela jsem zvuk klapajících podpatků, které se ke mě blížily po mramorové podlaze. Kroky se zastavily. Ani jsem se nemusela otáčet abych věděla kdo to je, ale přesto jsem se otočila. Jak jsem čekala. Přede mnou stála Quinn. Měla založené ruce na prsou a upínala na mě vražedný pohled. Jo.. Quinn. První člen mojí druhý pěstounský rodiny. Už jsem se z mínila, že Quinn je moje, jak to říct? Nevlastní sestřenka a že mě nesmírně nenávidí. Už jsem to nevydržela a zakřenila se na ní. ,, Přestaň se na mě křenit ty huso!'' Jen jsem zvedla obočí a zakřenila se ještě víc. ,, Taky ti přeju dobrý ráno.'' Postavila jsem před ní misku celozrnných müsli s bílím jogurtem, misku s rozkrájenými jahody a lžíci. Posadila se na barovou stoličku a elegantně si přehodila blond vlasy přes rameno a začala jíst. Po chvíli začali chodit další členové rodiny a já jim donášela jídlo, pití a spousty jiných věcí. Byla jsem taková domácí služka. Ironie co? ,, Pei, prosím tě mohla bys mi podat noviny?'' Sebrala jsem noviny z kuchyňské linky a zanesla je Stefanovi. Usmál se na mě ,,Děkuji.'' Taky jsem vykouzlila menší úsměv. Stefan byl nevlastní bratr mé matky. Nikdo o něm nevěděl. Takže když se zvrtlo moje první opatrovnictví a objevil se Stefan všichni byli překvapení. Já osobně měla Stefana ráda. Asi to bylo tím, že ho žena neustále komandovala a pro svý děti znamenal jen peníze. Povzdechla jsem si. ,, Tak jak to vypadá s tvými známky Quinn?'' Prolomila ticho Elona. Quinn se napnula ,, No jedničky a pár dvojek, teda až na Fyziku a matiku.'' ,, Ptala jsem se co ti vychází!'' Elona vypadala naštvaně. ,, Z matiky za čtyři a z fyziky za tři.'' Pípla Quinn. Elona se na ní přísně podívala. ,, To si snad děláš srandu!'' Quinn jen sklopila hlavu a mlčela. ,, Co bys od ní čekala matko. Na předměty kde se počítá, má mozek menší než hrášek.'' Při zvuku toho hlasu se vytratil poslední kousíček mé dobré nálady. ,, Alexi! Přestaň takto mluvit o mozku své sestry!'' Napomenula ho Elona. Jen se zasmál a pokračoval v cestě k nám. Začala jsem připravovat sendvič. ,, Pei, jak si na tom ty?'' ,, Já fajn. Mám samí.'' Otočila jsem se a položila před Alexe sendvič. Usmál se na mě svůdným úsměvem. Byla jsem na něj pořád naštvaná. ,, Můžeš mi vysvětlit, jak je tohle možný! Jak někdo, jako ona může být lepší než ty!'' Zařvala na Quinn Elona. ,, Nemůžu za to, že je tak přechytralá.'' Zamračila se na mě. Elona zprudka stala. ,, Jdeme. Zbytek vyřešíme v autě.'' Všichni kromě Alexe vstali a courali za Elonou, jako pejsci. Elona se znenadání zastavila, takže do ní Stefan s Quinn málem vrazili. ,, Alexi ty nejdeš?'' ,, Ještě jím.'' Prohlásil a strčil si další kousek sendviče do pusy. ,, Jak chceš. Jdeme!'' Později jsem uslyšela odjíždět Elony nový mercedes. Povzdechla jsem si a začala jsem mýt nádobí. Po chvíli jsem měla hotovo. Zrovna jsem se chystala sklidit poslední talíř, když mě zezadu obejmuli Alexovi ruce. Sklidila jsem poslední talíř na místo. ,, Alexi pusť mě.'' Nepustil. ,, Slyšel jsem, že jste se z Callebem rozešli.'' Otočila jsem se na něj a opřela se o linku. ,, To se stalo už před dvěma týdny. Měl bys vyřídit svýmu donašeči, že nosí opožděné informace. Zasmál se. ,, Takže je to pravda.'' ,, Jo to je a teď mě pust.'' Usmál se.,, Nebo co.'' ,,Nebo tě nakopu do koulí a to ti přísahám, že to bude bolet.'' ,, Nevěřím, že bys to udělala.'' ,,Věř mi, udělala bych to. A teď mě pust jsem na tebe nasraná!'' Úsměv se mu vytratil. ,, Proč?'' Zavřela jsem oči. ,, Ty víš proč.'' Upevnil dlaně za mými zády. ,, Nechtěl jsem. Prostě mi to vyklouzlo. Už jsem se ti za to omluvil.'' Otevřela jsem oči. ,, Aha...tak ty si myslíš, že omluva vymaže všem ze školy informaci, že jsem si řezala žíly. Že je ta tvoje omluva ke mě donutí chovat se o trošku líp. Ne Alexi. Byli ke mě hnusný, ale teď jsou ke mě přímo odporný. Opravdu si myslíš, že to ta omluva spraví.'' Mluvila jsem klidně i přesto, že to ve mě přímo vřelo. ,, Promiň.'' Koukal se na mě. Bylo vidět, že je mu to líto. Ach jo ,,No to je jedno. Stejnak mě nesnáší. Takže buď v klidu.'' Vyprosila jsem se mu, sebrala tašku a zamířila ke dveřím. ,, Jo Alexi.'' Podíval se na mě tmavě modrými oči, které mě nutili se nad ním slitovat. ,, Měl bys Amandu vyhodit. Je to strašný donašeč, dokonce horší než špeh.'' Zakřenil se a já vyšla z domů a šla rovnou do školy.
***
Škola.. Další věc na ním seznamu věcí, které nesnáším. Možná kdybych neměla, tak tupí, zlí a nepřátelský spolužáky. Kdybych mohla ležet jen v knihách a hudbě, tak bych jí měla o hodně radši. Vstoupila jsem do budovy a už to začalo. Všichni se mi buď smáli nebo se na mě mračili. Jo mám úžasný středoškolský život. Je mi jasný, že všichni už vědí o tom, že jsem se rozešla s Callebem stejně, jako to, že jsem se řezala. Povzdechla jsem si a šla ke své skříňce. Cestou jsem snášela všechny ty pohledy, na které jsem si už zvykla. Zadala jsem na zámku kód a otevřela skříňku. Všechno by to bylo v pohodě, kdyby na mě z té skříňky nevypadl kýbl z modrou barvou a nepřistál mi přímo na hlavě. ,, Háááá.'' Nadechla jsem se. Sundala jsem si kýbl z hlavy a nechala ho hlasitě dopadnout na zem. ,, Do prdele!'' Setřela jsem si barvu z očí. Všichni kolem se smáli a nejvíc že všeho Deinina parta. ,, Ta mrcha!'' Zabouchla jsem skříňku, sebrala tašku ze země a šla cestou na dívčí záchody. Cestou jsem schválně strčila ramenem do Deiny. Tolik jsem jí nenáviděla. Už jsem byla skoro u holčičáku, když si mě všiml Cellem, kterýmu jsem se chtěla vyhnout ze všeho nejvíc. Chytil mě za rameno a já se na něj otočila. ,, Pei. Co se stalo? Si v pohodě?'' ,, Callebe už si někdy schytal barvou do obličeje?'' Odpověděla jsem si sama ,, Ne, ty určitě nikdy, ale pokud sis nevšiml, tak já ano a nebylo to moc příjemný. Jak myslíš, že mi asi je!?'' Takže pokud dovolíš, ráda bych si tu barvu alespoň trochu vymyla z hlavy.'' S tím jsem se otočila a chtěla jít, jenže Calleb mě popadl kolem pasu a abych to řekla přesně dostrkal mě do chlapských šaten. ,, Co blbneš Callebe!'' Vytrhla jsem se mu. ,, Na holčičáku máte jen umyvadla. A pokud sis nevšimla máš to všude. V umyvadlem bys toho moc nevymyla.'' Otevřel vysokou skříňku a vytáhl velký, bílí, chundelatý ručník. Natáhl se a podal mi ho. ,, Dej si sprchu. Budu hlídat.'' Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem si ho od něj vzala a šla do sprchy. Svlékla jsem se, zapnula sprchu a vlezla pod teplou vody. Vydechla jsem úlevou. Po těle mi stékaly modré potůčky vody. Vybavila se mi Callebova tvář. Měl starost. Emoce, která vás nutí bát se o ostatní. Emoce, kterou jsem nechtěla cítit a proto jsem si nedělala blízké přátelé. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Smyla se ze mě poslední modrá kapka. Vypla jsem vodu, vylezla ze sprchy a rychle se usušila. Nasadila jsem si spodní prádlo a podprsenku. Pak jsem zkontrolovala oblečení. Kalhoty to přežily skoro bez úhony, naopak moje bílé tílko už nebylo tak bílé, jak modré. ,, Sakra.'' Oblékla jsem si černé úzké džíny, ponožky a nové černè kotníkové boty na podpatku, které jsem si včera koupila. Sebrala jsem ručník a přehodila si ho přes hlavu. Tílko jsem hodila do odpadkového koše. Když jsem se vrátila zpátky, Calleb seděl na lavičce a hypnotizoval dveře. Věděla jsem, že by jsem nikoho nepustil i kdyby k tomu měl použít hrubou sílu. Asi mě vycítil. Otočil se a sjel mě pohledem. Zastavil se na mém vršku. Né, že by mi to vadilo. Nahou už mě viděl. A momentálně jsem ani nebyla nahá. Měla jsem džíny a podprsenku. Tomu se říká polonahá ne? Pořád si mě prohlížel. Po chvíli si povzdechl, zvedl se, sundal si černou mikinu a podal mi jí. ,, Tumáš. Obleč si to. Takhle mezi lidi nemůžeš.'' ,, Vážně? To vypadám, tak špatně?'' Zakřenila jsem se na něj. Zasmál se ,, Právě naopak.'' Vzala jsem si od něj mikinu, oblíkla si jí a zapnula si zip až nad prsa. ,, Kape ti z vlasů voda.'' Poznamenal Calleb. Sledoval padající kapky vody. ,, No a?'' Pozvedla jsem obočí. Zavrtil hlavou. Přistoupil ke mě a začal mi ročníkem sušit hlavu. Musela jsem se začít smát. ,, Callebe já si umím usušit vlasy.'' ,, Asi neumíš.'' Nechala jsem ho. Jo to byl Calleb. Byl to hodný kluk a taky byl hezký. Patřil mezi nejhezčí na škole, ale taky to byl Alexův nejlepší kamarád a kdo se baví s Alexem, nikdy není takový, jaký si myslíte, že je. Taky to byl první kluk, kterému jsem málem otevřela vrátka k té propasti v mém srdci. Když konečně dokončil svou práci, pověsil ručník přes lavici. ,,Díky.'' Otočil se zpátky na mě. ,, Nemáš zač. Nic z toho stejnak neodčiní co jsem ti udělal.'' Smutně se na mě usmál. Přistoupila jsem k němu a políbila jsem ho na tvář. ,, Ale prosím tě to není pravda. A tím druhým se netrap. Stejnak jsem chladná a bezcitná mrcha. Nikdy bych ti nedokázala dát to co si zasloužíš. Píchla jsem ho prstem do hrudi, na místo, kde se nachází srdce. ,, Není pravda, že si bezcitná a chladná mrcha.'' ,, Ale ano je. Víš proč mě lidi nenávidí Callebe?'' Zavrtěl hlavou. ,, Kvůli těmhle vlastnostem, ale právě díky nim jsem vyrovnaná.'' A s tím jsem vyšla ven. Šel za mnou. Bylo mi jasný, že se ho jen, tak nezbavím. Chtěla jsem jít rovnou do třídy, ale cestu mi zastoupila Deina a její skupinka sirín. ,, Co chceš!'' Vyštěkla jsem na ní. ,, Vidím, že si ze sebe smyla tu barvu. Škoda. Slušela ti alespoň trochu zakryla, ten tvůj škaredý ksicht. Její parta nadopovaná silikony se zasmála. ,, Víš ty si taková mrcha, ale pochopila jsem, jak moc na mě žárlíš. To jsem opravdu o tolik hezčí, že tě to nudí mi ničit život.'' Pár lidí se zasmálo. Utvořili kolem nás kruh, takže nebylo úniku. Zamračila se. Vypadala, že každou chvíli praskne. ,, Víš co ty si děvka! A vsadím se, že tvoje máma je stejná děvka, která tě měla s prvním chlapem, který jí přišel na oči.'' ,,Ooohhh!'' Ozval se dav. Tak tohle byla poslední kapka. Deina nevěděla, že je máma mrtvá, stejně, jako polovina školy. Vlastně to věděl jen Alex a Calleb. Ale na tom nezáleží. To, že o ní řekla něco takovýto mě přivedla na hranici vyrovnanosti. A já jí překročila. Vrhla jsem se na ní. Chytla jsem jí za rusé vlasy a šlehla jí hlavou o skříňku. Upadla na zem. ,, Ty čubko, jak si vůbec dovoluješ brát si mojí mámu do huby!'' Zvedla se ,, Tyyyy!'' Vrhla se na mě se svými nehty. Válely jsem se po zemi a praly se. Měla jsem větší sílu než Deina. Překulila jsem se na ní a několikrát jsem jí praštila hlavou o dlaždičky. Něčí ruce mě chytly kolem pasu. ,, Uklidni se.'' Byl to Calleb. ,, Alex se smál a přitom zvedal trochu omráčení Deinu ze země. ,, Páni... Nechtěl bych tě, tak nasrat Pei.'' ,, Sklapni Alexi nebo vymlátím duši i z tebe! A ty mě sakra pust Callebe!'' Teď jsem byla vzteky bez sebe. Ano přemohl mě vztek, který zastínil mé normální myšlení. ,, Tak pustíš mě!'' Zařvala jsem na Calleba. ,, Ne dokud se neuklidníš.'' ,, Jsem úplně klidná!'' ,, To vidím.'' Zesílil sevření. ,, Co se to tu děje!'' Chodbou se rozlehl ostrý ženský hlas. Byla jen jedna osoba, která měla hlas ostrý, jako břitva a to byl hlas ředitelky Lingerový. Přispěchala k nám na svých vysokých černých podpatcích, dokonalým úborem a přísným drdolem. ,, Může mi tu někdo vysvětlit co se tu děje!'' Byla hodně naštvaná. ,, Ona... Ona mě normálně napadla!'' Deina se snažila postavit Alexovi sevření. ,, Je to pravda?'' Lingenová přesměrovala svůj pohled na mě. Pořád jsem se snažila vymanit Callebovi. ,, Tak to je sakramenská pravda! A víte co je ještě pravda, že si začala, kdyby nemluvila, takoví voloviny, nikdy by se to nestalo!'' Taky jsem byla nasraná, takže na mě momentálně ředitelka neměla žádný vliv. ,, Alexi odnes Deinu na ošetřovnu a řekni vrchní sestře až zavolá jejím rodičům.'' ,,Proč já? Deina mě vůbec nezajímá natož to co se s ní stane.'' Pronesl klidně a znechuceně se na ní podíval, zatím co ona vypadala naštvaně nad tím co řekl. ,, Prostě to udělej! Vypadá hrozně pokud sis nevšiml!'' Zařvala. Povzdechl si. Zvedl Deinu do náruči a šel na ošetřovnu. Ředitelka se podívala zpátky na mě. ,, Ty pojď se mnou! A ostatní okamžitě do tříd!'' Dav se začal rozpouštět. Ředitelka si začala razit cestu do kanceláře. Calleb mě konečně pustil. ,, To byla hloupost.'' Ozval se za mnou. ,, Udělal bys to samí být na ním místě.'' Nic na to neřekl. Nechala jsem ho tam stál a šla za ředitelkou. Vešla jsem dovnitř. Lingerová už seděla za svým stolem a upínala ne mě tvrdý výraz. ,, Zavři dveře a posaď se Pei!'' Poslechla jsem. ,, Takže...proč si Deinu napadla?'' ,, Proč? Protože řekla o mí mámě, že je děvka. Bylo by mi úplně ukradený, že to říká o mě, ale když si do hub..'' Zarazila jsem se. ,, Do pusy vzala mojí mámu, tak mi ruply nervy.'' Dívala jsem se jí přímo do zelených očí. ,, Pei víš, že je mi moc líto co se stalo tvé matce, ale myslíš si, že by byla pyšná na to co si momentálně udělala?'' ,, Ne nebyla by na mě pyšná, ale ani by mě za to nesoudila, jako to dělají ostatní, jako to děláte právě teď vy.'' Usmála jsem se na ní. ,, Já tě přeci nesoudím Pei.'' ,, Ale ano soudíte. Lidi mě soudí skoro celý život, takže poznám, když mě někdo soudí.'' Dívala se na mě. Nakonec to vzdala a povzdechla si. ,, Přejdeme k věci. Jak jistě víš tohle neujde bez následků.'' Přikývla jsem. ,, Dobře dám ti týdenní vyhazov ze školy a upomínku.'' Upomínka znamenala, že pokud uděláte, jakoukoli další blbost, tak vás vyhodí už nadobro. ,, Taky tu jsou Deininy rodiče. Určitě to nenechají jen tak, tak se na to připrav. Položila přede mě sepsaný protokol. Tohle odnes svým opatrovníkům a požádej je ať se za mnou zítra dostaví. Teď se vrať do třídy.'' Vstala jsem. ,, Nashle.'' ,, Pei nemusíš být na všechno sama. Jsou tu i lidé, se kterými si můžeš promluvit. Zapamatuj si to.'' Neodpověděla jsem. Vzala jsem za kliku a vyšla ven. Na chodbě bylo prázdno. Zamířila jsem do třídy. Ani jsem se neobtěžovala klepat. Prostě jsem otevřela a vešla. Třída ztichla a zadívala se na mě. ,, Tak a je to tady.'' Ozvalo se podvědomí. Otočila jsem se na třídní učitelku a podala jí protokol. ,, Byla jsem v ředitelně, určitě víte proč.'' Přijela papír pohledem. ,, Samozřejmě, že vím. Ale, jak tak vidím nemáte moc přísný trest. Za to co jste udělala si zasloužíte jednoznačně vyhazov a ne další šanci, kterou stejně promarníte!'' Naše třídní mě neměla moc v lásce. Vlastně to vypadalo, že mě nenávidí. I když ono to tak jen nevypadalo ono to tak bylo. Vrátila mi papír. ,, Sedněte si.'' Vzala jsem si ho a šla si sednout. Má lavice už nevypadala, tak hrozně, vypadala ještě hůř. Už v ní nebyli jen díry. Byli v ní vyrytý všechny možné nadávky. ,, To stihli udělat za jednu přestávku? ''Divilo se podvědomí. Přejížděla jsem prstem po těch vyrytých slovech. Připadalo mi, jako bych ohluchla. V hlavě mi duněla jen ty slova. Cítila jsem tu nenávist, kterou ke mě tahle škola chová. Cítili jste to někdy? Jak vás všechno kolem utlačuje a kolem vás se vznáší temná aura, která na vás tlačí ze všech stran. Já jí teď vnímala celým tělem. A byla vznešená pouze na mě. Zvedla jsem se a sebou i batoh. Třída se na mě otočila se zvědavými pohledy. Bylo mi to jedno. Prostě jsem kolem nich prošla. ,, Kam si myslíte, že jdete!?'' Zakřičela na mě třídní. Nevěnovala jsem jí ani jeden pohled a šla pryč. Prošla jsem chodbou až na dvůr. Naše škola se rozdělovala na západní a východní křídlo tento týden se výuka konala ve východním, jelikož tam bylo více učeben. Nasměřovala jsem si to tedy k západnímu. Problém byl, že jsem neměla žádný klíč, ale všude kolem mě byli velký šutry. Jeden jsem vzala a rozbila jím okno. Vlezla jsem dovnitř a odhodila batoh. Šla jsem chodbou přímo do úschovny, kde byli samozřejmě zamčené dveře. Vytáhla jsem si pírko z vlasů a začala se sním šťourat v zámku. Za malou chvíli zámek povolil. Otevřela jsem je. Za těmihle dveřmi se nacházela spousta věcí např. hasící přístroje, sekera, sirky, chemické prostředky a dokonce i benzín. Nevím koho to napadlo, ale nebyl obzvlášť chytrý. Vzala jsem láhev z benzínem, k tomu sirky a vyšla ze dveří. Otevřela jsem benzín a začala polívat všechno kolem sebe. Asi jsem vypadala, jako psychopat, ale měla jsem dobrý pocit. Když byli všechny patra politá, vytáhla jsem sirky ze zadní kapsy. Vytáhla jsem z balíčků jednu, škrtla sní a hodila. Chodba začala hořet. Nechtěla jsem se zabít, proto jsem rychle seběhla po schodech, prošla jsem chodbou a vyklouzla z okna ven. Došla jsem na trávník a sedla si na něj. Máte teď pocit, že jsem blbá nebo že jsem blázen? Říkáte si ,, proč to ta holka udělala?'' Nebo vůbec nevíte co na to říct? Odpovím vám. Nezešílela jsem a ani jsem to neudělala z nenávisti. Byla to pouze potřeba utišit bolest. Stejně, jako když si na bolavou hlavu vezmete paralen. Oheň se šířil opravdu rychle. Už svým jazykem oblizoval skoro celou školu. Uslyšela jsem za sebou hlasy. Zaklonila jsem hlavu a pozorovala, jak polovina školy pozoruje mě a ta druhá budovu v plamenech. Po chvíli byli slyšet zvuky policejních a hasičských aut. Pak už to proběhlo, tak rychle, že jsem to sama skoro nezaznamenala. Všude kolem pobíhali hasiči s hadicemi. Mě sebrali policajti. Nasoukali mě do auta, no a pak už jsem seděla v cele. Za pár hodin přijel Stefan, ale řekli mu, že si mě tu musí nechat. ,, Cos to zas provedla holka? Stálo ti to vůbec za to?'' Díval se na mě starostlivýma očima. ,, A víš, že jo Stefane. Cítím se o něco líp.'' Povzdechl si. ,, Zítra se za tebou stavím a uvidím co se tím dá dělat. ,, Díky'' Usmála jsem se na něj. Stefan po chvíli odešel a já zůstala sama. V stejně opuštěné a chladné místnosti, jako jsem byla já.

Temnota skrytá ve tmě hvězdy 1. kapitola

27. června 2017 v 6:25 Má tvorba

City, emoce a pocity. Tři slova, jeden význam.
Každý z nás je má.
Jsou to slova, která nás dělají lidmi.
City..... Něco co nás může zlomit. Všichni cítíme,
ale ne všichni se citu poddáme a ne všichni na své
city dáme. To však neznamená, že necítíme, jen
hluboko v sobě trpíme a své city skrýváme a to vše
jen, protože se bojíme a strach je emoce, kterou těžko
překonáváme

Smrt

Můj svět shořel v den mých osmi narozenin. V den, kdy na naše dveře zaklepal vysoký policista ,, Bydlí zde Pei Taler?" ,,Ano.. to je to dítě za mnou." Policista se podíval na mě, potom na Soffi mojí chůvu a pak za sebe, kde stála mladá blonďatá policistka, která se tvářila smutně. Nerozuměla jsem tomu dokud si přede mě policista neklekl ,, Tvoje maminka měla nehodu.'' ,, Nehodu! A kdy se vrátí domů?" ,, Zlatíčko... Tvoje maminka už se domů nevrátí." ,, Proč se nevrátí domů? To už mě nechce vidět?'' ,, Ne to ne zlatíčko. Tvoje maminka je teď v nebíčku, tam kde jí už nic nebolí.'' Soffi vedle mě začala vzlykat. ,, Chcete říct, že je maminka mrtvá?'' ,, Je mi to moc líto holčičko.'' ,, Ne... Ne .. To není pravda! Slíbila mi, že mě nikdy neopustí!" Couvala jsem od dveří. Po tvářím mi stékaly horké slzy. Kolem vysokého policisty prošla ta policistka s blond vlasy. Šla přímo ke mě. Sklonila se a obejmula mě. ,, Slíbila... mi..to! Slí..bi.. la..! Plakala jsem. ,, Všechno bude dobrý. Neboj se.'' Víc už si nepamatuju. Probudila jsem se až v nemocnici. Otevřela jsem oči. Zdálo se mi, že slyším nějaký rozhovor, který se linul z chodby. A nezdálo. Na chodbě stála Soffi a hovořila s tím vysokým policistou. ,, Má nějaké příbuzné, kteří by se oni mohli postarat? ,,Pokud vím, tak ne.'' ,, A co otec?'' ,, Kate o něm nikdy nemluvila. Vždycky se tomuhle tématu ze všech sil vyhýbala.'' ,, Dobrá tedy. Nezbývá nám nic jiného než dát jí do pěstounské péče.'' ,, Ale to nemůžete! Co když to budou zlí lidé!'' Soffi vrtěla hlavou. ,, Nemáme na výběr. Není tu nikdo, kdo by se o ní postaral. ,, Ale já...'' ,, Vy jste na to moc mladá a nezkušená. Soud by vám jí nedal.'' Soffi se posadila. Kaštanové vlasy jí padaly přes obličej. ,, Je mi to líto. Nic s tím nenaděláme.'' Poplácal Soffi po rameni a odešel. Chvíli tam seděla. Nakonec se zvedla a vyrazila k mému lůžku. ,, Ahoj princezno.'' Usmála se ne mě. Měla velké kruhy pod očima, což značilo, že dlouho nespala. ,, Ahoj'' Mluvila jsem slabým ochraptělým hlasem. ,, Jak se cítíš?'' ,, Bolí mě srdíčko Soffí.'' ,, Já vím, ale to se časem zahojí, uvidíš.'' To nebyla, tak úplně pravda, ale já se sama sebe snažila přesvědčit, že je. Chtěla jsem věřit, že se zahojí.
***
Další týden se konal pohřeb. Přišlo spoustu lidí. Všichni pořád opakovali, jak je jim to líto, ale nikdo mi nemohl vyléčit tu jizvu, která hyzdila mé srdce. Když pohřbívali maminu rakev uvědomila jsem si, jak je život krátký a nemilosrdný. Vybavila se mi vzpomínka na to, jak jsme s mámou pekly lívance. Smály jsme se a házely jsme po sobě moukou. Vzpomněla jsem si na vůni máminých vlasů. Byly cítit vanilkou. Začal ve mě růst ten stávající pocit, který vás dusí. Ano je to bolest. Bolest, která vás zasáhne, tak silně, že se vám scvrknou plíce a vy nemůžete dýchat. V den kdy mi pohřbili matku pro mě znamenal tři věci. Ztratit milovaného člověka. Přestat být stejným člověkem. A nakonec zůstat SAMA.

Temnota skrytá ve tmě hvezdy

26. června 2017 v 16:55 Má tvorba

Už nějakou dobu zkouším psát vlastní příběhy ... jen jsem nějakou dobu přemýšlela jestli je vložit i na svůj blog .. dnes jsem se rozhodla .. tak přidávám anotaci z díla jménen

Temnota skrytá ve tmě hvězdy ..

Anotace


Pro mnohé znamená život mnoho. Ale pro mě znamená pouze utrpení. Už jako dítě jsem přišla o to nejcennější co jsem v životě měla .. o svou mámu. Máma pro mě byla, jako můj záchranný bod, maják co mi přispěchá na pomoc….. hvězda co mi vždycky svítí na cestu. Ted ta hvězda vyhasla. Přestala mi ukazovat směr … A já zabloudila. Můj život se změnil. Já se změnila. Mám v sobě příliš mnoho bolesti. Dokážu být někdy znovu št´astná….


Báseń věnovaná mé nejlepší přítelkyni

18. června 2017 v 10:39 Citáty/Básně

( Má tvorba )

Když slunce svítí si semnou
Když je nebe obklopené mraky si semnou
Když je mi zima a venku padá sníh si semnou
TY, která si stále semnou.


Když mou tvář zvlhčují padající slzy a mé srdce bolestí krvácí
Tak jako dítě v náručí své matky si tu pro mě TY se slovy útěchy.
Když si nevím rady
Tak TY vystoupíš jako první z řady.
Když potřebuju rozesmát
Tak si tu TY a hodíš po mě vtipů plný padák.


Nejsem bezchybná, jak dobře víš
Mám nedostatků plný kříž.
Nejsem svatá
Mou tvář neozařuje svatozář.
Nemám křídla, jako anděl, nemám ani rohy, jako d´ábel
Za to mám dobrodružné srdce a hlavu plnou fantazie.
Jsem prostě jen holka, co má své sny
A touží po jejich vyslyšení.
Nemám ani zlato, které TI mohu dát,
Ale mám lásku, kterou TI mohu věnovat.


Slova, která ti mezi řádky z dělí, jak ráda TĚ mám
A jak důležitě je pro mě, že TĚ mám.
Tahle báseń je věnovaná TOBĚ
A jen TOBĚ.
Nikdy nezapomeň KDO SI a KÝM SI pro mě.
TY přítelkyně věčná, které jsem za vše vděčná.
Budu tu pro TEBE vždy
Stejně jako věta ,, PŘÍTELKYNĚ NAVŽDY¨.

Navždy a věčně

17. června 2017 v 12:13 Knihy ke stažení

Autor: Jennifer Lolita Armentrout

Pro někoho může být mlčenlivost zbraní. Pro Mallory "Myšku" Dodgeovou představuje štít. Naučila se, že nejlepším způsobem, jak přežít, je neříkat nic. Přestože od její noční můry uplynuly už čtyři roky, dělá si starosti, že svůj strach nikdy nepřekoná.

Po letech domácího vyučování adoptivními rodiči se musí Mallory postavit čelem k tomu, že maturitní ročník stráví na veřejné střední škole. V hlavě se jí odehrávaly všelijaké děsivé scénáře, nikdy se jí však ani nesnilo o tom, že hned první den ve škole narazí na Ridera Starka, svého kamaráda a ochránce, kterého neviděla už od dětství.

Netrvá dlouho a Mallory si uvědomí, že pouto, jež kdysi s Riderem sdílela, nezesláblo. Naopak, čím víc se jejich vztah prohlubuje, tím víc vychází najevo, že dívka není jediná, kdo zápasí s minulostí. Když se Riderův život vymkne kontrole, Mallory se musí rozhodnout, jestli zůstane mlčet, nebo promluví. Kvůli lidem, které miluje, a kvůli vlastní budoucnosti musí pravda vyjít najevo.

Ke stažení


Byla jsem tu

17. června 2017 v 11:38 Knihy ke stažení

Autor: Gayle Forman

Cody a Meg spolu vyrůstaly téměř jako sestry. Byly nejlepší kamarádky, věděly o sobě všechno… nebo si to Cody alespoň myslela. Megan je totiž mrtvá. Spáchala sebevraždu.
Zdrcené Cody zůstane jen hluboký smutek a plno nezodpovězených otázek, protože nemá nejmenší ponětí, co se muselo dít, aby to Meg donutilo k tak tragickému, definitivnímu činu. A co víc - jak je možné, že ona sama neměla nejmenší tušení, co kamarádka prožívá? Pouští se tedy do složitého rozplétání motivů, které Meg k sebevraždě přiměly. Postupně vycházejí najevo nové skutečnosti, s nimi se však vynořují i další otázky. Kdyby Meg věděla, jak její sebevražda zasáhne rodinu, spáchala by ji? A může vůbec člověk v tak bolestném stavu, kdy mu možnost, že si vezme život, připadá jako jediné řešení, pochopit následky svého činu?

Ke stažení