Soubory, na které je odkazováno , nejsou nahrané tímto blogem. Jde pouze o přesměrování pomocí odkazů na soubory nahrané- vytvořené NIKÝM JINÝM. Já osobně tedy nemám co dočinění se soubory, které se dají samovolně stáhnout.

Prosím všechny, aby mě informovali do komentáře, pokud by se nalezl nefunkční odkaz!!
Děkuji :))


Pokud se vám líbí má tvorba Tajemství osudu a chcete jí sledovat dál, tak můžete na Wattpadu zde: https://my.w.tt/WBjv64bpeO

A pokud se vám zamlouvá tvorba Temnota skrytá ve hvězdách a chcete jí sledovat, tak můžete na Wattpadu zde:https://my.w.tt/GLtGjsesUP

Budu ráda za každé shlédnutí a můžete mi samozřejmě i dát hlas ( hvězdičku ) za každou kapitolu, co se vám líbila 😊..
děkuju za podporu 💜



Duben 2018

Tajemství osudu

18. dubna 2018 v 20:28 Má tvorba

Přináším další pokračování ... Snad si ho užijete .. přeji příjemné čtení ♡♡

2. Kapitola

,,Pověz mi Angie, jak se dnes máš?''

Vysoký hlas Olivie Barryové se rozlehl v čistě bílé místnosti ještě hlasitěji než obvykle. Olivie byla moje, ne, jen moje, ale místní psycholožka. Ještě více jsem se rozvalila ve svém kruhovém točícím křesle, které připomínalo vajíčko s vykrojeným předkem. Upínala jsem na ní svůj tmavě zelený pohled.

Olivie se usmála. ,,Takže dneska nebude zase žádná odpověď?"

,,Nedala jsem vám odpověď na tuhle otázku už skoro čtyři roky, zajímalo by mě proč si pořád myslíte, že vám jí někdy dám.''

Olivie si povzdechla. ,,Vidím, že ne. Tak to zkusíme jinak.''

Posunula si své černé hranaté brýle ze špičky nosu zpátky na místo a pečlivě mě sledovala. ,,Dobře chci vědět jestli si v poslední době viděla nějaké duchy.''

Vždycky jsem měla chuť začít se smát, když se mě někdo zeptal na tuhle otázku se slovy '' V POSLEDNÍ DOBĚ ''. Vídala jsem duchy pořád. Každý den v každou minutu od svých sedmi let. Dala jsem hlavu jemně na stranu. Viděla jsem, jak úporně mě Olivie sleduje. Vždycky sleduje každý můj pohyb. Psychologové jsou geniální tím, že z čehokoli, co provedete dokáží něco vyvodit.

,,Vidím, že jako obvykle mi toho moc říct nechceš Angie.''

,,Hmmm.. To víte. Povídáte si se mnou čtyřikrát do týdne a pořád opakujete to samý. Je to fakt nuda.'' Olivie se opřela o židli a sledovala můj nic neříkající pohled.

Po chvíli si znovu povzdechla. ,,Dobrá necháme to dnes být.''

,,Jo jako obvykle.. A to jsem si myslela, že dneska vydržíte dýl.''

Oliviin rekord byl hodina. Hodinu mi pokládala otázky a já jí hodinu nedala žádnou odpověď. Už tehdy jsem si všimla, že Olivie byla jediná psycholožka, která se opravdu snažila ze mě něco vyždímat. Jediná vypadala, že mi chce opravdu pomoct. Mí předchozí psychologové se snažili jen o to, aby mě přesvědčili, že opravdu nejsem v pohodě.

Začala se prohrabávat papíry na stole. Vždycky mě zajímalo, jak dokáže v té tuně papíru najít hned na poprvé ten správný. Z hromady vytáhla A4 list papíru a zadívala se do něj. Zatím co četla, pozorovala jsem kluka jenom o něco staršího, než jsem byla já. Měl na sobě nemocniční košili a tvářil se .. no jak bych to jenom řekla... aaa vyšinutě! To je to správný slovo. Naprosto vyšinutě. Chodil kolem Olivie s tím vyšinutým úsměvem a nahlížel jí přes rameno do papírů. S každým řádkem se díval přes opačné rameno. Olivie si samozřejmě ničeho nevšimla. Jak by taky mohla? Ten chlapec byl duch. Nikdo krom mě ho neviděl.

,,Celkem by mě zajímalo, co by asi řekla, kdybych jí teď pověděla, že kolem ní slídí šílenej duch..''

No je jistý, že by se snažila tvářit, že mi věří, ale zároveň by se mi snažila v nutit, že to, co vidím není skutečný.

Olivie konečně vzhlídla. ,,Angie chci ti oznámit, že zítra přijedou tví rodiče. Už je to celkem doba, co tu byli naposled.''

Vnímala jsem přece co Olivie říká, ale taky jsem vnímala toho kluka. Zmizel, ale nezmizel úplně. Jen se přemístil. Stál za mými zády a hlavu měl blízko mého ramena. Vždycky jsem kvůli duchům měla husí kůži, ale když byli takhle blízko bylo mi ještě chladněji. Přemáhala jsem potřebu otřást se. Za tu dobu jsem se naučila chovat se naprosto normálně až je mi duch jakkoli blízko. Zadívala jsem se znovu na Olivii. Do teď jsem se dívala za její hlavu. Na ducha u svého ramene jsem se nepodívala. Kdybych to udělala, Olivie by z toho něco vyvodila, a to jsem nechtěla.

,,Těšíš se na rodiče Angie?'' Promluvila znovu.

,,Popravdě... už ani nevím, jaký je to pocit na něco se těšit.''

Olivie vypadala zklamaně. Urovnala věci na stole a pomalu se zvedla. ,,Tak pro dnešek skončíme.''

Tohle pro mě znamenalo konec přednášky. Zvedla jsem se z místa a vydala se ke dveřím. Byla jsem si vědoma toho, že mám toho ducha v patách.

,,Angie.." Ozvala se Olivie.

Otočila jsem na ní hlavu. Usmála se. ,,Nebuď na své rodiče moc krutá. Jen se ti snaží pomoct, stejně jako my všichni tady.''

,,Jistě.. všichni se mi snažíte pomoct, proč já to pořád nechápu?" Skoro jsem protočila panenky.

Nesnášela jsem tuhle větu. Otevřela jsem dveře a prostě vyrazila do svého pokoje. Neušla jsem moc daleko, než se mi po obou stranách objevili muži v bílém. Achh.. asi jsem se zapomněla zmínit, že už celé čtyři roky pobývám v psychiatrické léčebně. Ano jsem zavřená v ústavu pro blázny. Dobře nazývat tyhle lidi blázny, když sama nesnesu, když mi tak někdo říká není moc hezký, ale je pravda, že oni blázni opravdu byli. Tak posuďte sami, koho byste brali víc za blázna, člověka, co tvrdí, že vidí duchy nebo člověka, co tvrdí, že ho unesli mimozemšťani ve vesmírný raketě, ve které proletěl astrální dráhou a přistál na planetě Pluto, kde si údajně zasadil kaktusy? Já bych teda pokládala za menšího blázna sebe. Prošla jsem dlouhou bílou chodbou, přes jídelnu a zamířila ke svým dveřím. Strážní, tak jsem jim říkala mi odemkli a já nekráčela dovnitř. Hned jak jsem byla uvnitř zamkli za mnou. Bylo to tu trochu jako cela až bez tich mříží místo dveří. Posadila jsem se na svou malou a velmi nepohodlnou postel. Pomalu jsem se rozhlídla po pokoji. Byl čistě bílý. Dokonce i podlaha byla bílá. Jedno okno, samozřejmě zabezpečené mřížemi. Jedna malá skříň, jeden stolek, pár papírů a jedna tužka, kterou jsem si musela tvrdě vybojovat. Zjistila jsem totiž, že tužka je tu velmi nebezpečná zbraň. A nakonec přesně čtyři knihy. Ty knihy jsem znala nazpaměť. Četla jsem je už tolikrát. To byl můj pokoj. Mé čtyři roky života. Povzdechla jsem si a svalila se na záda. Netrvalo dlouho a duch kluka s vyšinutým úsměvem mi zaclonil výhled na mou bílou zeď svou hlavou.

Znovu jsem si povzdechla. ,,Vážně by mě zajímalo co máš za problém kluku. Pokud se mě snažíš vystrašit tak ti to moc nejde.''

Za ty časy jsem zjistila, že nemusím ani mluvit nahlas, aby mi duchové rozuměli. Duch kluka se začal smát.

,,Super.. a teď se ještě směje.. To bude bezva večer! Fakt!''

A měla jsem pravdu. Toho ducha jsem se za celý den nezbavila. Večer se mi v pokoji objevila ještě holčička s plyšákem co neustále opakovala. ,,Pojď si hrát! Pojď si hrát!'' a stařík co žvanil o 2. světové. Byla jsem vyřízená.

O půl osmé mi přinesli prášky bylo jich přesně šest. Ani jsem si nebyla jistá, jestli se vůbec tolik prášků najednou může jíst. Nejspíš jo, když mi je dávali. Měly mi prý pomoct. Jistě nejspíš by mi pomohly, pokud bych opravdu měla přeludy nebo halucinace. Ničím z toho jsem, ale netrpěla. Proto mi z těch prášků bylo pouze blbě, jídlo přestalo mít chuť a způsobily mi jen větší vysílení a únavu, kterou jsem stejnak nemohla dospat, protože pro mě byl spánek něco jako požehnání. Děkovala jsem Bohu, když jsem spala alespoň dvě hodiny, což bylo skoro nemožný. Dneska jsem věděla, že se moc dlouhého spánku nedočkám. Přesto jsem zavřela oči a pomalu usínala.

Příliš mnoho Kateřin

15. dubna 2018 v 13:28 Knihy ke stažení

Autor: John Green


Když jste zázračné dítě, otvírá se před vámi zázračná budoucnost. Nebo ne? Colin Singleton právě maturoval, dostal kopačky od své devatenácté Kateřiny a má pocit, že jeho život skončil. Ještě že je tu jeho kamarád Hassan, který prostě žádné utápění v sebelítosti nepřipouští. Než se Colin stačí vzpamatovat, ocitne se na cestě bez cíle - a ta skončí v ospalé venkovské díře, vyznačující se jen dvěma pozoruhodnostmi: hrobem rakousko-uherského arcivévody a dívkou Lindsey. Její zásluhou Colin začne pomalu chápat, že není nutné být mladistvým géniem, abyste změnili svět...


Odkaz na stažení


Tajemnství osudu 1.

13. dubna 2018 v 19:25 Má tvorba


Dlouhou dobu jsem nebyla aktivní a moc se za to omlouvám..

Dnes mám pro vás něco jiného než obvykle ... tentokrát bych se s vámi chtěla podělit o svou vlastní tvorbu. Zničeho nic jsem dostala nápad napsat tento příběh ( samozřejmě nejsem žádná spisovatelka ) a tak jsem začala psát a celkem mě zajímá, jak to dopadne .. Nebudu to dlouho prodlužovat .. a zde vám přikládám první kousek ..

Pokud se vám příběh zalíbil.. můžete ho dál sledovat na Wattpadu a to zde budu ráda za každé shédnutí :))


Už jako dítě jsem věděla, že se mnou není něco v pořádku. Byla jsem jiná než ostatní. Ne, že bych snad vypadala nějak zvláštně, bylo to tím, že jsem viděla něco, co ostatní nedokázali. To, co jsem viděla byli mrtví lidé, lidské duše nebo lépe řečeno duchové. Duchové byli ti, co ve mně v očích druhých udělali BLÁZNA.

Prvně jsem ducha spatřila už, jako novorozeně. Nedokážu vysvětlit, jak je možné, že si to pamatuji. Byla jsem čerstvě narozené dítě, který prvně vylezlo na svět. Bylo jasný, že bych si toto stádium života neměla vůbec pamatovat. BOHUŽEL JSEM SI TO PAMATOVALA! Pamatovala jsem si VŠECHNO.. Všechno to bylo v mé paměti.

Pamatuji si na svého prvního ducha, který se vznášel nad mou postýlkou. Vzpomínám na pláč, kterým jsem tenkrát vzbudila své rodiče a divím se, že jen je. Mí rodiče mi samozřejmě v té době nerozuměli jediný slovo no spíše jediný zamumlání, co jsem vydala. Vždycky si mysleli, že za to může hlad nebo něco podobného. Nikdy je ani na minutu nenapadlo, že by to mohli být duchové. Ve skutečnosti jsem jim to ani nemohla mít za zlé. No vážně, jaké rodiče by napadlo, že jim dítě řve, protože nejspíš vidí duchy? No tak to vidíte sami. Jediný, co jsem si jako dítě přála bylo prožít to šťastný NORMÁLNÍ dětství. A skoro jsem si myslela, že ho opravdu prožiju. Od mého prvního spatřeného ducha uběhlo celých sedm let v klidu. Proto, i když jsem si svého ducha velmi dobře pamatovala, myslela jsem si, že to byla jen noční můra, která mi uvízla v paměti. Ale mýlila jsem se..

Byl to můj první školní den. Moje první návštěva školy. Byla jsem opravdu šťastná. Nemohla jsem se dočkat až si udělám své první přátelé, až se prvně začnu učit. Měla jsem na sobě rudé sváteční šaty s mašlí na zádech a vlasy zapletené do dvou dlouhých copů. Seděla jsem v prostřední řadě vedle dívky s blond lokýnky a s bledou pletí. Tehdy mi připadala, jako jedna z těch porcelánových panenek, co maminka sbírala a vždycky mi nadávala, pokud jsem jí jednu tajně šmajzla a dávala si s ní čajový dýchánek ve svém pokoji. Všichni stejně jako já byli celý nedočkavý až se objeví naše třídní učitelka. Když se ve dveřích konečně objevila mladá žena s kaštanovými vlasy na mikádo, fialovými pouzdrovými šaty a dupajícími podpatky. Představila se nám jako Jasmin McCartová. Pověděla nám, že bude naše třídní učitelka, poté nás uvedla do nového roku, a nakonec po nás chtěla, abychom se představili a řekli čím chceme být až vyrosteme. Každý, kdo měl slovo se musel postavit před třídu, což byla první věc, co mě vyděsila. Byla jsem neuvěřitelně stydlivé dítě. Když byla na řadě moje spolusedící, nastražila jsem uši. Před tou tabulí opravdu zářila. Pověděla nám, že se jmenuje Katelyn Martinová a že až vyroste chce se stát modelkou nebo herečkou, jako její maminka. Vážně jsem žasla nad jejím sebevědomím, já oproti ní byla totální loser. Moje sebevědomí nedosahovalo ani nad 20% ze 100, takže když jsem byla vyvolaná, že jsem na řadě, měla jsem co dělat, abych se vůbec zvedla. Velmi opatrně jsem se šourala před tabuli a cítila, jak se mi klepou nohy. Zastavila jsem se před třídou a začala si tahat za len šatů. Vždycky jsem to dělávala, když jsem byla nervózní. Když to prvně viděl táta, nazval to ŠATOVÝ SYNDROM ve zkratce ŠTS. Od té doby jsme tomu tak říkali. Cítila jsem, jak na mě všichni koukají.

Zhluboka jsem se nadechla a zvedla hlavu. ,,Jmenuju.. se .. ehmm.. An.. Angela, ale.. no .. doma .. mi tatínek a maminka .. říkají... jenom Angie.. takže ehm..''

Lezlo to ze mě, jako z chlupatý deky. Byla jsem, ale odhodlaná pokračovat, ale něco mě vyrušilo. Byl to takový zvláštně sípavý zvuk, který vycházel z protější zdi. Z té zdi nejdřív vylezla jedna ruka, tedy alespoň to ruku připomínalo. Byla celá prohnilá a zkřivená ( asi jako, když ždímete prádlo ) s dlouhými černými nehty. Hned za ní vylezla druhá dost podobná té první. Měla jsem pocit, že mi třídní něco říká, ale v ten moment jsem jí vůbec nedokázala věnovat pozornost. Jediný, co jsem dokázala vnímat bylo to tělo lezoucí ze stěny. Poznala jsem, že to je žena. Její tvář byla zahalena dlouhými vlasy a tělo jí zahalovala špinavá noční košile. Přesto byla celá polámaná a různě shýbaná. Byla opravdu strašidelná. Naprosto jsem v ten moment přimrzla na místě. Byla jsem vyděšená k smrti. Ta žena začala kráčet mým směrem. Její pohyby byly divný, vypadaly, jako zpomalený film. Šla ke mně rychleji a rychleji a pak ten sípaví zvuk zesílil a ona po mě skočila. Začala jsem ječet. Ječela jsem tak dlouho dokud jsem se znovu neodvážila otevřít oči. Zjistila jsem, že mě v náručí svírá třídní a že ta polámaná žena zmizela.

V ten den na mě prvně všichni zírali, jako na cvoka. Od toho dne se můj život změnil. Duchové mě už neopustili. Ať jsem byla kdekoli, ať jsem šla kamkoli, oni byli se mnou. To byl čas, kdy jsem pochopila, že to nebyly jen sny, byla to skutečnost... Jen čistá realita..